TAIWAN
Po měsíčním pobytu v Thajsku přilétám na Taiwan do Taipei. Krom jedné akce, kvůli které jsem se na Taiwan vydal plány nemám, a tak je budu měnit za pochodu, dle toho, co se namane. Na letišti si za 1000TWD kupuji sim kartu na měsíc s neomezenými daty (na 15 dní vyjde na 650twd), abych měl přístup k internetu a vyměňuji nějaké Eura. (Kdybych věděl že již nebude možné Eura vyměnit vyměnil bych více v žádné bance co jsem navštívil mi eura nebyla vyměněna a směnárnu jsem nikde taky nenašel) Z letiště se k mému úžasu přesouvám snadno metrem, které je v posledním suterénním patře letiště, metro se jmenuje MRT. Přestupuji kdesi v centru a pátrám, jak se dostat do mého ubytování. (Objednal jsem přes Airbnb ubytováni u místních doma. Za cca 600-800 Kč na noc bych měl mít jeden pokoj.) Po chvíli civění do plánku metra s pěti linkami metra, marně hledám stanici, kde mám vystoupit, a tak v němém zoufalství jsem naprosto bezradný, stojím značně unavený a nevyspalí uprostřed nástupní stanice. Na zádech mám krosnu v předu batoh, na hlavě pořádný klobouk, no hotový kovboj z Čech! Po chvíli tápání „evidentně vyzařuji jasné zmatení v cizí zemi, načež ke mně přistupuje mladý tchajwanský pár a říká: Hello, can we help you? S němým úžasem na ně dvě tři vteřiny hledím a v duchu lapám po dechu. Yes pleas!
S nadšením jim sděluji, kam mám namířeno a ukazuji instrukce z ubikace. Nejen že mi poradí abych si koupil legitku na metro a nabil. Že pak mohu jezdit po celém městě mnohem levněji. Dokonce se mnou jedou až na zastávku, kde mám vystupovat, a to i přestupujeme, bez nich bych byl myslím v labyrintu Tchajwanského metra poněkud ztracen. Cestou klábosíme o všem možném. Když vystoupím, teprve mi dochází, co se vlastně stalo, něco takového se u nás v Praze jen tak nestane až se trochu zastydím… (Na Tchaj-wanu se mi toto stalo ještě mnohokrát a musím říct, že Tchajwanci jsou velmi vřelí lidé a opravdu rádi poradí, nebo Vás naprosto ignoruji a klidně poodstoupí o krok nebo dva, když na ně promluvíte. Ale přisuzuji to spíše neznalosti anglického jazyka nežli čemukoli jinému.) Každopádně jsem od nich dostal dobrou radu, pokud jste na Tchaj-wanu na více než dva dny vyplatí se Vám zakoupit při vstupu do metra kartu EasyCard, kterou si můžete v každé stanici nabít, když budete Tchaj-wan opouštět, prostě jen zůstatek na kterékoliv stanicí metra vyberte! ;) Jak jsem později zjistili, dá se karta použít u většiny přeprav na celém Tchaj-wanu. Nebo si na ni po registraci můžete půjčit kolo. Vracejte tedy kartu až ideálně v den odletu z Tchaj-wanu. Toto jsem bohužel zjistil až pozdě a jako správný Čech jsem si nechal zůstatek vyplatit po opuštění Taipei a kartu tam nechal. Tím jsem tedy prohloupil. 🤣🤣🤣
Poté co jsem vystoupil z metra, jsem zapnul telefon v něm aplikaci mapy.cz s off-line staženýma mapama a začal se proplétat uličkami. K mému úžasu bylo vše takové naklizené, všude čisto nu konečně civilizace! (ze všech asijských zemí co jsem viděl, Filipíny, Thajsko, Vietnam je Tchaj-wan a Taipei zejména opravdu nejčistší! Naopak nejšpinavější jsou Filipíny a Vietnam).
Když jsem konečně dorazil dle mapy, do cíle zjistil jsem, že tam žádný takový vchod dle fotografie není. :( Vyčerpaný jsem, chodil sem a tam a netušil co teď. Po chvíli mě zastavil pán na mopedu a ptá se co hledám, rád jsem mu ukázal instrukce k ubytování řekl, že tato ulice pokračuje i dále za čtyřproudou silnicí, kterou musím jen přejít. A měl pravdu k mému úžasu jsem po chvíli nalezl toužebně očekávaný vchod do domu! Vyjdu do prvního patra a zvoním a zvoním a nic! Tak to ne! Hodinu to tu hledám a teď tohle, další fejk? Říkám si... Znovu civím do instrukci a koukám na foto s dveřmi od bytu, všechny vypadají stejně sakra! Vyjdu tedy až do posledního patra říkám si a skouknu raději všechny dveře v domě. A ejhle, úplně nahoře ve třetím patře vidím na chlup stejné dveře z fotografie! Zvoním a čekám. Po chvíli zašramotí zámek a pomalu se otevírají vnitřní dveře a po sleze mříž. Náhle na mě hledí vyzáblá postava sedmdesátiletého může s úsměvem od ucha k uchu. Ukazuji rezervaci na šest nocí, stařeček pokyne, nechť vstoupím, s rozpačitými pocity a však plný radosti že jsem našel útočiště vstupuji. Vychází se do obýváku, na zemi je dlažba, v rohu gauč pro dva malé asiaty naproti němu televize, uprostřed místnosti malý stolek. V levém rohu jsou dveře do "mého" pokoje naproti chodba do skromné kuchyně, z které vedou dveře do ložnice a dřevěné schody do podkroví kde jsou další dva pokoje a terasa cca 20 m2. Jak jsem později zjistil je byt nadstandardně velký a slušně zařízený. Kuchyňka byla na můj vkus velmi skromná a nádobí jsem nedůvěřoval tolik abych v ní připravoval jídlo. Jedl jsem tedy kde se dalo. :) Koupelna byla zanedbaná vcelku špinavá, ale co naplat, ještě že jsem měl žabky. :) Co mne však zaskočilo nejvíce, bylo zprovoznění teplé vody. Musel jsem jít do spíže kde jsem musel pustit 160 cm plynovou bombu a po osprchovaní ji zas zavřít! No zajímavé, snad tu nevyletíme do povětří… Poté co jsem byl proveden celým bytem, jsem dostal klíče od mříží, nikoliv však od bytu, ten se prý nezamyká. Poté jsem vyčerpaný zahodil krosnu a batoh a hopnul na postel a za chvíli usnul. Nějak odpoledne jsem se probral a vyrazil na průzkum okolí. Majitel mne požádal abych byl zpět ideálně do 22:00 to jsem měl v plánu respektovat. Po chvíli jsem objevil obchod 7 – Eleven, kde jsem se najedl. Dá se zde sehnat i evropské jídlo (boloňské špagety, obložené tousty a podobně). První dojmy byli super i přesto že jsem bydlel v úzké postranní ulici, jsem se cítil po celou dobu pobytu bezpečně, a to jednoznačně ze všech asijských zemí, které jsem navštívil. (Filipíny, Thajsko, Vietnam).
Při mé druhé jízdě metrem, mne metro v Taipei naprosto uchvátilo! Je modernější než v Bangkoku. A co že mne na tom jejich metru fascinuje? Už jen intuitivní systém koupě jízdenky, (na rozdíl od Prahy) Prostě vyberete odkud kam jedete dle toho zaplatíte 20-65TWD vypadne žeton který přiložíte u turniketu a při výstupu jej do turniketu vhodíte. Také mne vyloženě potěšila celková čistota metra, Nikde nemají nic zničeného, či posprejovaného. Na každé stanici je zdarma záchod a dvě pítka, jedno pro dospělé a jedno níže pro děcka. Na některých zastávkách mají výstavu obrazů, ty obrazy nemají nějaké zvláštní zabezpečení nebo plexy, prostě si tam jen tak visí. Oslovili mne však i svým obsahem. V jiné stanici mne zas uchvátilo několik velkoplošných obrazovek 2X4 metry! Myslím, že tomu dost přispívají turnikety.
Později jsem byl zdvořile upozorněn spolucestujícími, že se v metru nežvýká a je zde zákaz jídla a pití, to vše pod pokutou 2000,- TWD. Což je na můj rozpočet zbytečný prohřešek, kterému bych se rád vyvaroval.
Následující den mám v plánu pokusit se vyzvednout vstupenky na koncert skupiny babymetal, které jsem před časem v mírně podroušeném stavu za hříšné peníze zakoupil doma přes internet už jen ta koupě přes Google translaor, který překládal z čínštiny, byla zážitek sám o sobě, nakonec, je to, vlastně hlavní příčina, proč jsem se na Tchaj-wan vydal. No a teď tu stojím a dle instrukcí v mailu, samozřejmě v čínštině se vydávám do obchodu 7 – Eleven, kde bych měl vstupenku dostat.
Cestou míjím všudypřítomné buddhistické "oltáře" byli doslova všude u vstupu do banky, před policejní stanicí a ve dvou po sobě jdoucích ulicích bylo na stolech vyskládáno pod zahradními stany na nespočtu stolech něco přes dvacet prasat a všemožné další laskominy. Což mne v tom vedru až vyděsilo, byl to vážně bizár pohled. Na konci ulice probíhal nějaký obřad s hudbou a několika lidmi ve vznešeně oděných róbách no wow, zajímavé chvíli postávám a poslouchám melodické tóny místních hudebníků.
Po nějaké době bloudění uličkami, vstupuju do onoho obchodu a přes drobnou jazykovou bariéru se vzájemnými grimasy gestikulací a posunky se domlouvám s obsluhou a získávám svůj tištěný lístek na koncert! Jsem nadšený, dokonce mi poradili, na kterou zastávku metra se vydat, a tak nelením a rovnou na ni vyrážím. Nemám v plánu tam jet až v den koncertu a pak být čímkoli nemile překvapen, alespoň prozkoumám další část města. Za nedlouho vystupuji z metra a bez velkých problémů nalézám onu koncertní halu, kde je tabule s nadcházejícím programem. Zbytek dne věnuji prohlídce města. V pozdních odpoledních hodinách mne náhle přepadne hlad, a tak nedaleko ubytování navštěvuji menší restauraci, kde ochutnávám místní kuchyni. Jídlo je dobré, a tak zůstávám na sklenku piva a seznamuji se s majitelem, který neumí ani slovo anglicky, jelikož se však vzájemně chceme dorozumět pomáhá nám telefon s překladačem, a tak vášnivě debatujeme o našich zemích a všedních lidských věcech.
Následující den, zavítám na proslulé největší tržiště v Taipei, kde se dá sehnat snad všechno od slepic, papoušků až po různé harampádí z domácnosti, co se už nehodí, rozložené na dece, nebo rovnou na zemi. Po nějaké době chození člověku vyhládne, a tak v postranní uličce pozoruji frontu lidí. Po chvíli otálení kupuji nadýchané kynuté knedlíčky s různými příchutěmi. Okamžitě si zamiluju ty s ořechy, knedlíčky se Vám doslova rozpouští na jazyku, prostě další delikatesa a další wow. Několik jich kupuji ať mám na snídani. Zhruba za dvacet minut jsem je ale sežral, prostě nešlo odolat! (v následujících dnech jsem chtěl obchod znovu najít, ale rozloha trhu byla opravdu obrovská, a tak jsem jej nenašel a tyto knedlíčky ani nikde jinde na Taiwanu nesehnal. :( V podvečer dne, se vracím na metro a procházím pro mě již známou ulicí, když náhle uslyším známý tón zmrzlinářského vozu, co jezdíval po českých vsích a sídlištích v 90 letech. A tak zbystřím a s vidinou mraženého lahodného krému na klacku se bezhlavě řítím za tímto magickým zvukem. V tomhle vedru by to bodlo. Ze všech směrů se náhle scházejí lidé šikují se v poklidu a spořádaně kolem hlavní silnice. Za okamžik spatřím tři přijíždějící automobily s majáčky vypadající jak naše úklidové vozy, co sváží odpadky z veřejných košů. A náhle se mi před očima odehrává dokonalé divadlo, jehož aktéři házejí pytle s odpadky dle jejich obsahu do jednotlivých vozů a to. Bio – kompostovatelné odpady, papír, plast... Můžu říct, že jsem, tam s údivem stál v němém úžasu a na zmrzlinu si ani nevzpomněl. Fascinovalo mne, jak vážně to Tchajwanci berou a rázem si vzpomněl na slova mého domácího, který mne při prohlídce bytu instruoval, jak mám třídit odpad! Pro mě další wow, vždyť toto se u nás děje jen možná na 25 % a přivedlo mně to na myšlenku, že sám začnu třídit.
Následující krásný den, bylo tak krásně až jsem si připadal jak kuře v troubě a odporně se na mě lepilo oblečení, tak jsem se šel schladit do klimatizovaného metra a rozjímal kam se mrknu. Po důkladném prozkoumání plánku metra jsem si vybral stanici, která mne uhranula, páč obsahovala v názvu slovo temple, a tak s vidinou toho že uvidím nějaký zajímavý chrám jsem se na ni vydal, když jsem se vynořil z metra přímo za obřím chrámem, tak jsem čuměl! Fascinován tímto architektonickým monumentem, jsem se posadil na betonový patník u výstupu z metra na hranici k přilehlému vlídně vyhlížejícímu parčíku. Zíral jsem na obrovský chrám, rozbalil jsem špagety bolognes, které jsem do sebe obratně natlačil čínskými hůlkami a dorazil se toustem. Zahodil odpadky do koše, kterých jsem na Taiwanu marně hledal již mnohokrát a dychtivě se vydal vstříc chrámovému dobrodružství. Po chvíli se přibližuji k obřímu chrámu, s typickými asijskými prvky a asi metr širokými a osm metrů vysokými červenými dřevěnými sloupy, dominantně lemující celý chrám. vyběhnu několik schodů a při tom co jej z leva obcházím na mě z poza rohu vykoukne náměstí asi o velikosti Staromáku, na jehož konci je obří brána a opodál tentýž obří chrám u kterého stojím. Když chrám obejdu asi do poloviny spatřím skupinky místních děcek v kostýmech z minulého století připravujíce se na nějaké představení. V tom se mi v vpovzdálí, na opačném konci promenády vynoří třetí chrám, který je však celý bílí jakoby vytesaný z kamene s černou „doškovou“ střechou. Marně jsem hledal vstup do chrámu, u kterého jsem stál. Po chvíli jsem zjistil že je bohužel zavřený. V okamžiku jsem věděl že ten bílí chrám musím přirozeně vidět též. Byl jak magnet. Tedy si to i přes odporné padesáti stupňové vedro mířím svižným krokem přímo k němu. Po vyšplhání asi 250 schodů jsem konečně na vrcholu a mé tričko i kraťasy se dají ždímat! Rázem jsem pochopil, proč chodí místní poklidnou pomalou chůzí a někteří i v létě mají nad sebou deštník. Na vrcholu jsem se rozhlédl a podivil, nejsou tu téměř žádní lidé, evidentně v tom vedru nikdo nevýletuje, jen pár zvědavých cizáků, jako jsem zde já... Dělám tedy rychle pár fotek a mířím dovnitř. Poté, co vejdu se mi naskytne pohled zcela nečekaný. V hlavní místnosti na jejíž zadní stěně se tyčí monumentální socha v nadživotní velikosti, postava sedící na židli, jak na trůnu hledíce z vrchu jako vládce na své poddané. V ohraničeném prostoru před ní se odehrává „divadlo“ jak vystřižené z pražského hradu. V místnosti se tlačí snad dvě stě lidí jeden přes druhého a sledují, jak muž v uniformě dává hlasité povely, vojáci hlasitě odpovídají a mocně přitom přiráží pokovanou části pažby na pušce o kamenný podstavec. Dramaticky vyhlížející podívanou hbitě fotografuje přihlížející dav. Já se přesouvám k jednomu ze dvou ventilátorů na straně místnosti, usedám před něj a chladím přehřáté tělo. Po chvíli je po šou a já začnu zkoumat vnitřek chrámu. Telefonem překládám, co že je to vlastně za sochu a ejhle zakladatele Taiwanu Chiang Kai-shek. Načež se ke mně otočí jedna místní roztomilá slečna a dá se semnou do řeči. Po chvíli gestikulací a grimas zjišťuji že mluví Anglicky. Poté zjišťuji že je v rohu místnosti, za zdí skrytý výtah. Nabídne mi, že mi ukáže tuto památku a tak, následně zjišťuji že má budova další dvě nebo tři patra a nasávám historii budovy a Taiwanu. Asi po hodině se loučíme a vyměňujeme kontakty. Na chvíli se zastavím u 3D projekce budovy a valím bulvy 3D bez brýlí jsem jaktěživ neviděl! Neuvěřitelné, prostě wow! Poté co se do syta nabažím této monumentální stavby, si kupuji 4x originální Čínskou tygří mast. (která mi později mnohokrát přijde vhod).
Poté pokračuji pres park, kde se mi opět naskytne vskutku nevšední zážitek, vidím zde skupinu asi patnácti lidí ve věku asi od pětadvaceti do sta, kteří cvičí thaj-či. Chvíli je pozoruji a nejraději bych se k nim přidal. Bohužel mě tlačí čas, již se začíná smrákat, a tak spěchám k dalšímu monumentu, a to nejvyšší budově na Taiwanu, a to mrakodrapu Taipei 101. Budova se je v vpovzdálí vidět a dle mapy se zdá být kousek, a tak asi za třicet minut jsem konečně u ní. Poté ji dvakrát obejdu! A konečně nacházím vchod do rozhledny (vchody jsou totiž dva, jeden pro zaměstnance a druhý na rozhlednu).
Vyjíždím do vstupního patra na vyhlídku, kde se nachází pokladna, která je na rozdíl od českých důmyslná. Na stěně je několik automatů, v kterých si můžete zakoupit lístek. Který stojí neskutečných 600TWD tedy cca 600,- Kč ☹ Váhám, zda potřebuji vidět vyhlídku na město. Ale jaká je šance že se sem zas podívám, říkám si, a tak vystojím asi hodinovou frontu a mírně dehydrovaný kupuji vstupenku. Konečně se dostávám k finálnímu „zážitkovému“ rychlovýtahu, který vás rychlostí 600m/min který Vás přišpendlí k podlaze a žaludek se Vám sevře až máte takový ten super pocit z rychlé jízdy, z kterého se slabým povahám podlamují kolena a je jim blivno. Během 45 vteřin překonávám 100 pater a rázem se ocitám v místnosti s výhledem 360 C. Musím uznat, stojí to za to, výhled dalece přesahuje má očekávání, stěny jsou téměř všechny prosklené, což umocňuje celkový zážitek. Vidíte zde nejen na město a řeku ale i hornatou krajinu v pozadí, do toho tu a tam z tmavých mohutných mraků zasvítí paprsek slunce, který dokreslí tuto scenérii, je to je vážně působivé. Za hodinu má být západ slunce, a tak se bez váhání rozhoduji počkat ať vidím i tuto šou. V jednom místě je dokonce prosklená podlaha, na kterou se ne každý návštěvník odváží vstoupit.
Velkou zajímavostí je i balanční koule, uprostřed mrakodrapu, která vyrovnává stabilitu budovy v případě hurikánu či zemětřesení. Je umístěna jedno patro pod tímto, je celá „zlatá“ s masivními hydraulickými rameny. Vypadá vážně působivě.
Poté co mě pohladí po duši nádherný západ slunce se odebírám k východu. Cestou procházím luxusní restaurací, za kterou je nevšední muzeum s všemožnou Čínskou tématikou, které se zájmem dlouze prohlížím. Poté se přijde do místnosti před výtahem, kde je asi desetimetrová širokoúhlá projekce, kterou vysílají tři projektory a není vidět jediného přechodu. Nic takového jsem v ČR neviděl. Pro mě další zajímavý technologický výdobytek. Následuje opět asi hodinová fronta na výtah dolů. Mám hlad, jak somálská vesnice a tak, téměř rychlostí světla pádím k nejbližší restauraci. Po chvíli již sedím a cpu do sebe cosi čemu říkají jídlo. Nějaké nudle s masem. Je to jedlé. Zapíjím kávou, která chutná jako třikrát použitý lógr a evidentně nejsem sám, kdo má podobné pocity, a tak se, jak lusknutím prstů seznamuji se sympatickou slečnou, která je chutí kávy stejně jako já více než rozčarována. Nějakou dobu konverzujeme, mimo jiné se dozvídám že má taktéž ráda elektroniku, a tak se domlouváme že se spolu vydáme na zítřejší akci jakého si "PC veletrhu". Usínám v naději, že mi ukáže zajímavosti v Taipei.
Následující den se potkáváme před vchodem na "PC veletrh". Poté co vystojíme půlhodinovou frontu, jako pravý gentleman z Evropy platím vstupné za nás oba a vrháme se střemhlav do útrob obří budovy. K našemu společnému úžasu připomíná vnitřek budovy lidské mraveniště je totálně přelidněna, a to tak že se v ní nedá téměř hnout. Poté co se konečně vymaníme z největší tlačenice projdeme jednou uličku a dojdeme k závěru že onen "PC veletrh" je ve skutečnosti herní veletrh a prodávají se zde jen počítačové hry, trička a s tím spojená tématika. Po počítačích či elektronice ani vidu ani slechu. Tedy nás tato akce ani jednoho již více, nezajímá, a tak po deseti minutách odcházíme pryč. S radostí v srdci z tohoto zážitku míříme na kávu, kde tlacháme o životě a já zjišťuji že slečna není z Taiwanu, jak jsem se zprvu domníval, ale je z Filipín, zde jen pracuje jako chůva v místní rodině. Odpoledne musí do práce, tedy se loučíme. Jelikož je něco kolem 15h chystám se navštívit zajímavý chrám, který jsem objevil na internetu je na okraji města měl by z něho být pěkný výhled na město. Z metra přestupuji na autobus a po hodině cesty konečně přijíždím. Po vyšplhání k nádherně zdobenému chrámu mne zcela pohltí vyřezávaná výzdoba interiéru, která zcela předčí interiér nejznámějšího řezbářského českého díla v zámku na Hluboké. To, co zde spatřím monumentální dílo s neskutečnými detaily, a tak zde zírám spolu několika návštěvníky na tu nádheru, dobře půl hodiny. V další části chrámu je asi dvanáct půlmetrových vyřezávaných bůžků, které svým vzezřením a velmi zdařile zachycenou mimikou tváře jasně znázorňují negativní i pozitivní lidské vlastnosti i zde se na dlouhé minuty zdržuji a vše důkladně fotografuji. Poté co si do syta nabažím krásami zdejšího chrámu, vyšplhám po schodech do menší zahrady nad chrámem odkud pokračuji kousek za chrám, kde jsem si v aplikaci mapy.cz našel vyhlídku na město. Když tam konečně dorazím, zjeví se mi mne dechberoucí panoramatický výhled na Taipei spolu s jeho dominantním kaktusovým mrakodrapem, který je mimochodem druhý nejvyšší na světě. Užívám si nádherného výhledu na město s nedalekou řekou a jejími přilehlými mokřady, které dodávají této scenérii to pravé kouzlo. Jak už to, tak bývá vše dobré jednou končí. Jelikož dostávám hlad mířím na jistotu do mého oblíbeného bistra na jídlo, kde jsem vřele přivítán majitelem, a tak se rád zdržím, po chvíli se k nám připojují další dva hosté, a tak vedeme společnou diskusi dost nám přitom pomáhá překladač. Je vidět že Tchajwanci jsou přátelští a zvídaví lidé, evidentně zde mnoho cizinců nevidí atak je posezení velmi příjemné. Majitel na chvíli zmizí a když se vrátí zve mě ven že mi musí něco ukázat své auto, neváhám a jdu se mrknout. Venku stojí parádní fáro značky MBW v tuningu jak z filmu Rychle a zběsile, tak tohle mi vyrazilo dech, to jsem vážně nečekal! V podvečer plánuji výlet na další den z plánku metra vyčetl, že je v Taipei zoologická zahrada, a tak jsem zatoužil ji vidět.
Ráno bylo sice dosti deštivo, ale zvědavost a touha po poznání zvítězili. A zážitek to byl vskutku nevšední. Našel jsem si zastávku, z které my měl jet autobus do zoo. Poté co jsem přijel na zastávku metra jsem vcelku snadno, tedy za pomoci asi třech lidí našel autobusové nádraží. Tam jsem však byl v koncích a už to vypadalo že změním cíl cesty, řidiči nijak nejevili pochopení pro mé dotazy, zda jedou do zoo. Až konečně ve třetím autobusu se mě ujala náhodou jedna paní a nasměrovala. Dokonce mluvila anglicky, mnohem lépe než já, tak jsme si kus cesty povídali. Po očku jsem si díky gps v aplikaci mapy.cz hlídal, zdali jedu správným směrem. Ostatně tak, jako již snad po sté... :) Asi po půl hodině jízdy jsem konečně na místě. Kupuji vstupenku, beru plánek zoo a hurá na prohlídku. Počasí je dusné, s výstupem na vrchol zoo (vstup je dole) mírně zmoknu. Když konečně dorazím nahoru pršet přestane. Oběhnu několik výběhů pro zvířata, zaujme mne beduínský velbloud z pouště Gobi, zebry a další roztodivná zvířata podobající se prasatům či blíže neurčeným příbuzným tvorům. Opět začíná prudce pršet provazy vody se padají z nebe jako by chtěli zaplavit celý svět, na chodníku se mžikem tvoří menší říční tok a kapky tvoří po dopadu bubliny. Spolu s jednou místní rodinou postávám pod stříškou zavřeného stánku s občerstvením, načež cítím bodavé kousnutí odporného komářího hmyzu, po chvíli znovu a znovu vyrojilo se jich tu desítky. A tak po chvíli tápání prchám, bůh ví, co ten hmyz píchal přede mnou. Po chvíli běhu přecházím do rychlochůze a míjím jeden zvířecí výběh za druhým až mé zraky zaujme výběh asi dvaceti obrovských metrových želv (Aldabra obří) které mne uchvátili natolik že jsem se u nich i přes vydatný déšť zastavil. Zkoumavě jsem si je začal prohlížet a zpozoroval že dvě z nich můj zájem o ně opětují. Jak jsme tam, tak stáli a hleděli na sebe, říkám si, jak jsou asi staré, co vím dožívají se přes sto let, kolik lidí tu na ně takhle civělo, a tak na ně civím dál a moknu. Musím přiznat bylo to zvláštní shledání. Jako by semnou taky rády pokecali, nebo mi už lezla samota na mozek, těžko říct. Po nějaké době vzájemného očního kontaktu začal déšť ustupovat a já pokračoval dál směrem k pavilonu opic. Kde se mi naskytla zajímavá podívaná. Před venkovním pavilonem většího druhu opic sedí na zábradlí skupinka asi pěti menších opic a koukají na sebe vydávajíce roztodivní skřeky. Jako by se těm v kleci vysmívali. Dostávám, hlad, a tak opodál kupuji ve stánku bramboru na špejli. S vidinou chutné svačiny, poté co ochutnám zjišťuji, že je oslazená, a tak to do sebe s odporem soukám, na rozhazování nemám a experimentovat s pochybnou stravou ve stánku se mi nechce. Když tu mne od mé krmě vyruší dětský pláč a nadávky v místním dialektu. Otočím se a vzápětí sleduji scénu jak z akčního filmu. Hledím na manželský pár a brečícího asi šestiletého chlapce, opodál utíká asi půlmetrová opice s nápojem, který ještě před chvílí svíral v rukou onen nešťastný hoch. Načež z poza rohu vyběhne strážce zoo a začne po opici střílet paintballovou pistolí dávku. Načeš slyším šramot ze stánku a v mžiku vyběhne ze stánku žena taktéž s paintballovou pistolí a též pálí dávkou po opicích hbitě směřujících do korun stromů. Stojíce mírně šokován touto situací zvedám obočí a s úšklebkem mně vlastním si říkám, bizár, tohle vidět ochránci zvířat v Evropě, tak mají zaděláno na mrtvičku. Když se ostrostřelci ukojí paní ze stánku podává hochovi nový nápoj a vše má tak dobrý konec, nebo nemá...?
Pokračuji dále a cestou k východu onu skupinku opic znovu potkávám. Zdají bít v klidu s mířeni s osudem. Později se dovídám že jsou to místní přemnožené opice, tedy škodná, podobně, jako u nás toulaví psi. Mířím zpět do centra města, a přestupuji na metro, vystupuji na křižovatce v centru plné výškových budov s oslnivými obřími displeji, plných reklam. Mířím po hlavní „promenádě“ do rušného dění, pouličních stánků a sleduji přípravu místních specialit, obchůdky se suvenýry a drobnou elektronikou, nebo obchody s automaty s chňapáky, jak u nás v devadesátých letech, která jsou plné plyšáků a drobné elektroniky. Nakonec se rozhoduji že vyzkouším místní kino, a tak kupuji lístek na americký biják od Marvelu. Do začátku zbývá hodina času, pozřu jakousi místní krmi, zkouknu film a mířím k stařečkovi na nocleh a sprchu. Poté co odemknu jsem vřele přivítán manželským postarším párem s vděkem přijímám trochu ovoce, usedám a snažím se o konverzaci. Paní mluví velmi špatně. Vyzvěděl jsem, že jsou v důchodu a pronájmem třech pokojů si přivydělávají. Můj pokoj byl původně dcery. To obsahu odpovídá. Rozloučím se, dám koupel a ulehám. V noci se budím, třese se mi celé tělo, jako sulc a zjišťuji, že jsem se přemístil o několik centimetrů dolů. Co se to sakra děje? Rozespale přemítám že by zas nějaké bušení srdce či co? Za okamžik znovu usínám.
A je to tu, dnes vyrážím na koncert. Těším se, a tak jsem v dobré náladě. Metrem se přemisťuji ke koncertní hale, kde je mumraj jak v mraveništi a stojím asi hodinovou frontu a konečně vstupuji do útrob haly. Během chvíle si všímám že jsem v obrovské místnosti dominantní postavou mezi místním osazenstvem, a to nejen kvůli tomu, že jsem zde jediný běloch, ale též kvůli mým 193cm převyšuji většinu návštěvníků o hlavu či dvě, díky tomu mám slušný přehled o veškerém dění, a tak hledím na nespočet stánků s všemožným ve skrze hudebním fanouškovským sortimentem. Po chvíli jsem osloven milou hosteskou, jestli si nechci zasoutěžit? A tak hážu tři míčky do cíle a vyhrávám látkovou brašnu přes rameno. Ze samé radosti se postupně přecházím od stánku ke stánku a světe div se sbírám jednu výhru za druhou, tolik štěstí najednou jsem snad nikdy neměl. Odnáším si dvoje pringlesky a další drobné výhry. Tento kolotoč mne tak vyčerpal že jsem dostal chuť na pivo, po nějaké době zjišťuji že se zde žádný alkohol koupit nedá a v koncertní místnosti ani nesmí nic konzumovat, to byl pro mě šok. Metalový koncert bez piva to je skandál! ☹ Čas do koncertu konečně uplynul, a tak se odebírám mrknout na několik předskokanů uvidíme jakou zde mají kulturu. Po vstupu do koncertního sálu jsem hned několikrát šokován! První šok byl zjištění že je veškerá kapacita sálu, asi tisíc míst jen k sezení! A tak mne uvaděčka zavedla až k řadě s mým číslem. Program se pomalu začal rozjíždět a přišla první kapela. Vytahuji telefon a dělám několik snímků. Načež se ke mně přiřítí rozvášněná uvaděčka a důrazně mně upozorňuje že se zde nesmí fotit! V jejím pohledu jsem jasně četl, že pokud ji neuposlechnu telefon mi zabaví a hodí ho aligátorům. A tak se ve mně perou chmurné myšlenky a smiřuji se s faktem, že se vstává na povel sedá na povel a pozoruji masu lidí, jak do rytmu mává barevně světélkujícími mávátky a říkám si, jak podivný smysl pro zábavu zde mají. Po vytrpěná několika předkapel se konečně na scénu dostává kapela Babymetal, na kterou jsem přišel a rozjede pořádnou šou! Konečně se všichni zvedáme dav se potrhle kroutí a zběsile mává svítícími mávátky. Nenápadně vyndavám telefon a přes zákaz pořizuji pár fotek, načeš se na mně podívá asi polovina lidí z řady, kde právě stojím až mnou projede studený pot, jestli mně nahlásí určitě mě zavřou a půjdu na nucené práce na pole sázet rýži. Ale co, za čtyři tisíce co mě stála vstupenka bez nich prostě neodjedu, po chvíli prochází uvaděčka s baterkou a kouká, jestli někdo nefotí, teď ve mne trochu zatrne, určitě mě nabonzujou. Za okamžik mizí v přítmí dlouhé uličky mezi návštěvníky, a tak dělám na tajno ještě tři krátká videa. Být v komoušské Číně, jistě by mě nabonzovala celá řada a každý by dostal plusové body za uvěznění imperialisty, naštěstí jsem v demokratickém Tchaj-wanu, a tak po skončení koncertu v klidu odcházím. Podtrženo sečteno předražená nevšední podívaná, které nelituji. Myslím, že je dobré vidět, jinou kulturu a jejich zvyky, člověk si pak více váží toho, co má. Po takovém zážitku člověku vyhládne, a tak mířím do mé oblíbené restaurace. Jelikož není daleko od mého ubytování stavuji se pro lahev rumu Legendario a s úmyslem obdarovat mého Tchajwanského přítele. Po chvíli konečně usedám, dávám si místní pivo a nudle. Nakonec piv vypiju několik, do podniku přichází několik přátel majitele a jeho a manželka se synem, a tak se hezky bavíme. Po předání mého daru na revanš dostávám lahev Japonského originálního Saké, toho si moc považuju. Byl kladen důraz na to, že je to kvalitní Japonská pálenka ať si ji vychutnám. Na Tchaj-wanu je Japonské zboží považováno za ceněné a kvalitní. Ostatně to si o Japonském zboží myslím také. S radostí dar přijímám vyměňujeme si kontakty na Facebook a něco po půlnoci v podroušeném stavu mířím do postele. Zítra mne čeká cesta vlakem do jižní části Taiwanu.
Následující den mi končí pobyt, sbírám saky paky a mířím na vlak. S jízdenkou jsem měl opravdu štěstí. Koupil jsem ji mezi posledními dva dny na zpět, když jsem dumal kam dále z Taipei. Pobyt v Taipei mne vyšel poměrně draho za šest dní, co jsem zde byl jsem za den včetně ubytování utratil cca 1500-2000kč tedy někde kolem 10-12.000,- TWD což je zhruba stejná částka v CZK. Tedy na můj rozpočet cekem dost. Přeci jen mne čeká ještě několik dní na Tchaj-wanu a pak Vietnam…
A tak nastupuji do metra a přemisťuji se na vlakové nádraží. Zajímavostí je, že po obvodu celého ostrova vede dráha. Na západní části je rychlodráha, kterou jsem se chtěl svést někam na jih, kde bych rád navštívil hornatou část ostrova a vyšplhal na nějaké to úpatí či vrcholek. A na východní části ostrova je pomalejší řekněme klasická dráha. Jelikož se na rychlodráhu běžně kupuje jízdenka minimálně s čtrnáctidenním předstihem či dříve. Nastupuji do běžného vlaku. Dokonce zde není možné koupit jízdenku na stání, jen na sezení. Což mne vcelku překvapilo, ale takových překvapení je na cestách spousty. ☺ Jako cílovou stanici jsem si vybral městečko Hualien odkud jsem si jako cíl cesty zvolil národní park Taroko. Na webu jsem vyčet že je to tam pěkné koukl na pár fotek, a tak náhle sedím ve vlaku a pozoruji okolní krajinu a spořádané spolucestující. Vlak je staršího data, ale čistý a pohodlný. Pochvíli přichází stevard a nabízí nějaké místní speciality, neodolám a kupuji nějaké místní „koláče“ a další laskominy. Kupodivu mi všechny chutnají a než dorazím do cíle je během asi 2-3h cesty spořádám. Za zmínku též stojí místní neslazené čaje, ty mne naprosto uchvátili, jsou vynikající! Vzezření mají stejné jako u nás běžně dostupné nápoje v půl litrových plastových lahvích. Jen ten obsah je prostě lahodný, osvěžující a jistě zdravější než náš přeslazený granulový hnus.
Cesta mi uběhla vcelku rychle, a tak vystupuji v místě určení. Jelikož jsem hlava pomazaná vybral jsem si ubytování poblíž nádraží, a to v místním hostelu ve smíšeném pokoji pro deset lidí. Přeci jen jsem již něco utratil, a tak musím krapet šetřit, konečně v ubytování stejně jen přespím, jinak budu pryč, nepotřebuju okázalé zbytečnosti pětihvězdičkového hotelu. Na vlakovém nádraží se mi nabízí jeden taxikář za druhým, ale já odolávám a pádím si to dle navigace necelé dva kilometry směr hotel. Městečko na mne působí dobře, je zde čisto a cítí se bezpečně. Po chvíli nacházím hotel sympatické slečně na recepci sděluji kód z aplikace hotels.com a mířím na ubikaci, kde jsou již ubytováni čtyři mladí asiaté dva muži a dvě dívky. V podvečer jsem přizván recepční před hotel k posezení, kde jsou všichni mý spolubydlící, a tak se s nimi seznamuji. Celí večer se odehrává v poklidu a skromné konzumaci za to velmi bujarému veselí, holky jsou zvídavé s recepční si dobře rozumíme, má lepší angličtinu nežli já, a tak jde konverzace dobře. V podvečer ulehám v překlimatizované místnosti, a tak toto menší příkoří přijímám, za tu milou společnost stojí, a tak nandavám mikinu, jinak do rána dostanu rýmičku a kdo by se tu pak o mě staral...?
Následující den se chystám na průzkum města a vytyčení dalších cílů v okolí. Nejdříve však čerpám veškeré možné informace od recepční. Na obhlídce města zjišťuji že je městečko velmi živé, u pobřeží je několik atrakcí a stánků s cukrovinkami, a tak je tu snad celé město. V jednom stánku kupuji něco sladkého na košt a usedám opodál všemu dění, které však při konzumaci oné pochutiny se zájmem sleduji. Poté plánuji, kam vyrazit dále a jdu se podívat na místní autobusové nádraží odkud by měl jet bus do Národního parku Taroko. Cestou do hostelu jsem již zesláblí hladem, a tak koukám kde bych co snědl se stavuji v místní jídelně, kde je úplně narváno a stojí se i krátká fronta. Vybírám jídlo, dle sympatií a zkoumavě ochutnávám, místní chutě jsou jiné, zvítězí však jedna známá, a to miska rýže s kousky kuřecího masa. Ostatní je více či méně podivné. Poté co se do syta najím, vyrážím k hostelu. Před ním sedí v dobrém rozmaru několik osob z mého pokoje a recepční. Je mi nabídnuto ať se k nim přidám, a tak nabídku piva v plechu nemohu odmítnout. Přeci jen, jsem na ně asi stejně zvědaví, jak oni na mě. A tak začínáme konverzovat. Zjišťuji, že jedna z dívek je studentkou na policejní škole a ostatní jsou také studenti různých vysokých škol, které si už nepamatuji.
Následujícího rána něco před osmou vyrážím na autobus, kde zjišťuji že kdybych měl kartu na metro, mohl jsem ji použít i na autobus a mírně ušetřit, také drobnost že pokud chci dorazit do cíle určení musím přestoupit na další autobus. I přesto že jsou na nádraží jízdní řády psané latinkou moc se v nich neorientuju. Naštěstí mi pomohla vstřícná duše, a tak kupuji jízdenku a vyrážím na výlet. Asi po půlhodině cesty se konečně dostávám do přestupní stanice, kde vystupuje i většina cestujících, a tak si říkám že bych je mohl následovat. Na rychlo koukám do mapy v telefonu a zjišťuji, že zde vede cesta k nějakému vodopádu a sleduji, jak skupina míří kamsi do útrob temné jeskyně! Z batohu vyndavám baterku a směle vstupuji za nimi. Jeskyně je opravdu temná asi pět metrů vysoká a světlo z baterky je tak vcelku slabé, vidím jen pár metrů před sebe. Hlasi přede mnou mi však dodávají odvahu pokračovat a za okamžik doháním poslední členy skupiny. Asi po sto metrech jeskyně konečně končí a ocitám se na vrcholu strmého kaňonu, kde široko daleko vidíte jen místní vegetaci. Je krásně slunečno a není kam pospíchat, a tak se držím v pozadí skupiny a následuji jejich kroky. Užívám si okolních panoramat a kvalitní štěrkové cesty a asi po hodině cesty též nesnesitelného vedra. Po nějaké době procházíme dalším tunelem a ocitáme se nad masivně burácejícím vodopádem s šedě zbarvenou vodou, kde se opodál nad ním v mírném vánku kýve provazová lávka. Před kterou se dlouze rozmýšlím, jestli na ni vstoupit či ne. Přeci jen výšky nejsou má vášeň. Poté co přes lávku bezpečně přejde asi padesát lidí se konečně osmělím a vstupuji na ni také, na jejím konci je malé odpočívadlo s posezením a výhled na další vodopád na vrcholku přilehlé hory. Pohled je to dech beroucí, a tak jsem rád že jsem lávku přešel. Opodál se cesta rozděluje dvěma směry a strmě stoupá výše, jdu tam kam proudí většina lidí. Po nějaké době přicházím k další jeskyni odkud teče říčka a vede do ní jen malá sotva 50 centimetrová cestička, kudy sem tam někdo vejde či vyjde. A tak beru baterku a směle vstupuji. Cestička je však mokrá s kluzká, a tak postupuji pomalu a obezřetně. Cestou mne míjí několik lidí, a tak se musím zcela přitisknout ke stěně. Nerad bych spadl do ledové skalní říčky. Je sice jen něco přes dva metry široká a asi půl metru hluboká, ale proud není nikterak poklidný. V povzdálí je po nějaké době slyšet burácející vodopád, ke kterému všichni míří. Ještě, než k němu dorazím všímám si, jak se jeskyně začne rozšiřovat a tu na mne vykoukne to Pětimetrové monstrum, z kterého se valí voda. A opodál postává několik lidí ve vodě a na drobné skalní plošině kde se snažím v naprosté tmě za pomoci baterky vodopád vyfotit což se mi však nedaří, a tak se vydávám na cestu ven. Kde asi v ve 2/3 cesty padá jeden z návštěvníků do ledové říčky, která ho náležitě zmáčí, bere to statečně a pokračuje jejím korytem k východu. Koukám na hodinky a zjišťuji že je nejvyšší čas na cestu k zastávce, a tak mrknu do mapy kde vlastně jsem a zjišťuji že asi dva tři kilometry ode mne je zastávku busu, kam zamířím. Na zastávce je k mé radosti jen čínsky psaný jízdní řád, a tak netuším, jestli a kdy něco pojede. Rozhodnu se tu počkat a uvidím. V mezičase se snažím přes telefon zjistit, zdali odtud něco jede, což se mi však nedaří. Asi po dvaceti minutách přichází dvě asiatky a řeší stejný problém. Po chvíli zjišťuji že jsou čínsky neumí, jsou totiž z Japonska. :-D Nakonec po nějaké době autobus přijede a jede do města odkud jsem vyjel.
Když jsem se vrátil z výletu v národním parku Taroko, beru útokem místní restauraci, kterou jsem o den dříve navštívil a poroučím si dvě misky s rýží a kousky kuřecího masa. Jedno z mála známých jídel, tedy jdu na jistotu. Před hostelem opět potkávám osazenstvo pokoje, které mne opět zve ke stolu. Po nějaké době konverzace je mi nabídnuta místní pálenka, kterou se zájmem ochutnávám, není moc silná a zůstává jen u symbolického přípitku, tak jsem rád. Po chvíli dávám k dobru své Saké a jsem mile překvapen jeho chutí, která je velmi specifická, jemná, není to tvrdá pálenka, jak jsem si z prvu myslel, měl-li bych to k něčemu přirovnat, nejblíže je asi k vínu. Také mne překvapilo že si nikdo nedal více než jednoho panáčka, že by byli tak zdvořilí anebo spíše chlastají méně než Češi. A tak zbylé saké ponechávám na další den, nechci zde být za kořalu. Při příjemném večerním posezení se spolubydlícími se mezi řečí dozvídám že za tři dny se asi 30km odtud koná mezinárodní balónová šou. Že je to moc pěkná podívaná. Která se koná jednou za několik let. Toto mne velmi zaujme a po výměně veškerých informací a poté co mi ukáží několik fotek z předešlých let se zadumám, zdali se tam nevydat…
Následující den má být větrno, a tak mi bylo doporučeno další návštěvu národního parku odložit. Blíží se totiž Tajfun, který se má dnes přes Tchaj-wan přehnat. Vítr se již od rána skutečně zvedá. A tak jsem se rozhodl tohoto varování uposlechnout, přeci jen se vyplatí poslechnout dobré rady místních.
(během dne mám čas dumat kam dál, a tak zkoumám slet balónů chtěl bych tu být déle a více prozkoumat národní park. Také mám zaplacený hostel ještě na tři noci, ale kdy budu mít možnost vidět takovouhle podívanou. Nakonec se definitivně rozhoduji, že se na tu balónovou šou podívám, kupuji jízdenku na vlak a ubytování v nejbližší destinaci od oné akce a pozítří, mne čeká další dobrodružství…
Následující den je již bezvětří, a tak vyrážím v ranních hodinách znovu do národního praku Taroko, tentokrát vystupuji o několik zastávek dále a již „zkušeně“ postupuji dle navigace která je vcelku frekventovaná, což mi nijak nevadí. Na začátku cesty mne uchvátí nádherný hluboký kaňon, na jehož dne je řeka a obří kusy balvanů, které této scenérii přidávají na dramatičnosti, opodál vede silnice do skály, kde jsou ve skále vytesané sloupy. Opodál se nad kaňonem pohupují dva provazové vysuté mosty, ani přes jeden bych nepřešel to už je pro mne moc vysoko. Poté co se dostatečně nabažím místními krásami se vracím a potkávám na cestě odporně do žluta zbarveného hada, a tak čekám z úctyhodné vzdálenosti, než ta bestie odleze, co nejdál ode mne a mířím ke stánku s občerstvením, který jsem dříve míjel. První, co mne zaujalo je obří asi 80cm pánev wok, ve které plave kolem sta vajec! Naložené v hnědo černém nálevu s podivným odérem pokrm, který jsem taky neochutnal a věřím že díky tomu mohu psát tyto řádky. Ale přiznám že nějaký dlabanec jsem si tam přeci jen dal a přežil Při čekání na zpáteční bus se seznamuji s místním asi šedesátiletým pánem, s kterým vášnivě debatujeme o životě. Jedna jeho otázka mi však utkvěla. Táže se mne, kolik máte obyvatel? Odpovídám asi deset milionů odpovídám. A pak se táže a jak máte velkou armádu? Bez rozpaků odpovídám: twenty thousand soldiers (dvacet tisíc vojáků). Pán se na mne tázavě podívá, zopakuje mou odpověď, já přikývnu a on široce rozevře ústa jak u zubaře a začne od srdce řehnit naší titěrné „armádě“ a následně se dozvídám že oni mají 150 000 vojáků 1,5 milionu rezervistů a 700 letadel, lodě a další techniku. V zápětí si uvědomuji, jak vážně hrozbu vojenského konfliktu s Čínou místní berou a nutnost Taiwanu mít takto početnou armádu. Přeci jen je to hrdý demokratický národ a rádi by si svou suverenitu zachovali. Na cestách mi opravdu došlo mnohé… Později v autobuse přemítám o diskuzi s pánem a nekonečnosti vesmíru. Na hostelu ladím poslední detaily zítřejší cesty a ulehám ke spánku v noci mne znovu budí třes celého těla, a to už je mi vážně divné, jsem ale tak rozespalý že během mžiku znovu usínám.
Ráno o tom ale přemýšlím a u snídaně od recepční dostávám potvrzeno, bylo to slabé zemětřesení! Inu, teď už to dává smysl… Nemám poruchu ale celé Japonsko a Tchaj-wan jsou seismicky aktivní. To jsem před odjezdem jaksi vytěsnil. Balím věci a loučím se s jednou spolubydlou ostatní ještě v 8:30 chrápu. Na recepci obejmu a políbím recepční, je to fajn holka, nejraději bych tu ještě zůstal. A tak ji s těžkým srdcem opouštím, a odcházím na vlak. Po nějaké době přijíždím do města, jehož název si nepamatuji. U východu z nádraží mne vyděsí odporná nahá stařena s povislými ňadry v podobě dřevěné precizně vyřezané sochy s detaily, které jsem ani nechtěl vidět. Při cestě k místnímu hostelu míjím nejspíše odstavné parkoviště, kde parkuje dobře čtyři sta motocyklů, což mne udiví, neb jsem nic takového nikdy neviděl. Před ubikací přecházím 2x tříproudou silnici, po které dlouho dobu nepřejede ani jedno auto a snažím se dozvonit do ubytování, to je však zcela zavřené a nikde ani živáčka. A tak mne zírá vedro, nedostatek tekutin a představa že budu muset narychlo hledat jiné ubytování. Po nějaké době vyleze postava z protějšího domu, a tak nechám krosnu krosnou na prázdné ulici a jdu se zeptat oné osoby, zdali hostel funguje. Bohužel nic nezjišťuji. A tak se snažím kontaktovat přes aplikaci někoho z Hostelu a zároveň hledám jiné ubytování. Po téměř dvou hodinách strádání otevírá u vedlejšího domu bánu soused, a tak se snažím získat kontakt na majitele. K mému úžasu mu soused rovnou volá a lámanou angličtinou říká že majitel přijede ať počkám, asi po další půl až tři čtvrtě hodině jsem již dosti nervózní, pomalu se začíná smrákat a já pořád nemám ubytování, a tak se pomalu rozhoduji že sbalím saky paky a vydám se do města hledat útočiště. Když na sebe vše nasoukám a udělám krok, vidím, jak se blíží černé SUW a zastavuje u hostelu. S nadějí že je to majitel přistupuji k vystupujícím a zjišťuji že není, jsou to hosté, kteří jsou za moment stejně rozhořčeni jako já, ale berou celou věc do svých rukou a volají majiteli a sdělují mi že tu za 15 minut bude. A tak se rozhoduji, zdali má smysl čekat nebo raději ještě před setměním hledat jiné ubytování. Už jsem tu skoro čtyři hodiny a nic. Nakonec asi po půl hodině majitel opravdu přijíždí a s omluvou mne ubytuje ve společné místnosti, kde jsem sám. Tak mám radost a říká si alespoň tak. Kupuji vodu a něco k snědku a ulehám. Když v tom přichází majitel pouští klimatizaci, která je namířena na mě a ulehá na jednu z volných postelí. A tak mám radost asi jako Sparťan, když prohraje s Baníkem, a tak se jdu schladit do sprchy. Když přicházím vidím na posteli majitele jen jeho rozečtenou knihu a brýle, dvěma skoky tak hbitě přiskakuji ke klimatizaci a otáčím ji směrem k jeho lůžku a snižuji její výkon. Oblékám se do mikiny a jdu spát.
Ráno skromně snídám a vyrážím na vlak, kde kupuji dvoulitrovou vodu a něco více k jídlu. Popojíždím asi jednu či dvě stanice kde vystupuji a hledím do mapy v telefonu. Váhám, zdali si nějak zajistit odvoz na akci nebo ty asi čtyři kilometry dojít pěšky. Vypadá to, že zde jezdí i nějaký autobus, je zde i jízdní řád v čínštině tak se rozhoduji jít pěšky. Asi po dvou kilometrech chůze, jsem vypil skoro všechnu vodu a dvakrát tolik vypotil, takže mé oblečení se dalo ždímat naštěstí za zatáčkou vykoukla v dáli zastávka autobusu, která posloužila jako útočiště, přes zábradlí jsem přehodil tričko a z mapy vyčetl že jsem asi v polovině cesty. Tak tohle nedám, vodu už skoro nemám, a to vedro je více než vyčerpávající počkám tu na bus a uvidíme. Asi po hodině čekání, během které dopíjím zbylou vodu a zcela mi uschlo tričko jsem v koncích. A tak si říkám že zkusím stopa. První auto profrčelo úplně bez povšimnutí, asi tu stopaře neberou, a tak zkouším další, projíždí luxusně vyhlížející černé SUW, ve kterém sedí asi čtyřicetiletá asiatka, které světe div se zastavuje a ptá se mne slušnou angličtinou kam že to potřebuju. S nadějí v srdci sděluji té sobě, že mířím na balónovou šou, načeš mne ženština vyzve ať si nasednu. Radost, kterou jsem tehdy zažil se nedá slovy dobře popsat. Byl jsem vysvobozen z žhavé výhně, připadal jsem si jak běloch na poušti, kterého zachrání potulná karavana… V domnění, že mne jen přiblíží někam poblíž příjemně konverzujeme v klimatizovaném autě ptá se mne, jestli by mi nevadila zastávka u známých, že si musí něco vyzvednou, na okamžik zaváhám, ale se zastávkou souhlasím, a tak zastavujeme u domu a paní na okamžik odběhne a ve voze nechá i klíčky. Z čehož usuzuji že nebudu okraden, a tak spokojeně čákám. Po chvíli pokračujeme dál a v poklidu konverzujeme. Doveze mne na pět metrů od vstupu a zdraví se s místními lidmi. S díky se loučím a po drobné jazykové bariéře si kupuji vstupenku a mířím si to rovnou k prvnímu stánku s jídlem a poroučím si cosi co vypadá jako jídlo. Po ochutnání obsah nenápadně plivu na zem a jídlo vyhazuji do koše. Opodál navštěvuji jedinou restauraci v širém okolí odkud je výhled na obrovskou zatravněnou plochu kde již začínají sestavovat první balóny. Kupuji něco jedlého a tekutiny, které rychlostí světla spořádám. Mířím na prostranství, podívat se z blízka jak se balón sestavuje. Cestou kupuji znovu cosi jedlého ve stánku a konzumuji. Prostor pro balóny je však ohraničen, a tak poté co si obhlédnu celé přístupné prostory, žasnu nad množstvím lidí, kteří se tu sešli, které odhaduji na tisíce. Vydávám se směrem k dřevěné tribuně v hledišti, kterou jsem viděl z vpovzdálí s vidinou toho, že bych u ní mohl mít lepší výhled. Když k ní konečně přistupuji vidím, že je plná fotografů se stativy. Po chvíli se osmělím nenápadně na tribunu vstupuji též a sebevědomě rozkládám v rohu vlastní stativ, který sebou vláčím. Trochu se divím že mne nikdo nevyhodí, ale přeci jen jsem tu jediný běloch a fotoaparát mám profesionální, a tak jsem nadšený z výhledu z tribuny za nedlouhou se pomalu začíná smrákat a na obří plochu za bouřlivého potlesku dopadá několik parašutistů, kteří skákají z nedaleké hory. Poté se začne pomalu rozjíždět poutavý program. Zahajuje jej zdá se místní celebrita zpěvem za doprovodu místní živé hudby zdejšího žánru. Přičemž je vše dramaticky dokreslováno lasery a dalšími světelnými prvky. Když dospívá následuje dechberoucí šou, na přeskáčku se rozsvěcujících balónů, kterých minimálně dvacet. Po nějaké době vše zhasne a nechce se věřit, že je konec. Když se pomalu začínám smiřovat s touto myšlenkou začne hrát hudba do které se na přeskáčku v rytmu začnou znovu rozsvěcet balóny. Wow, tak tohle je teprve mazec choreografie je připravena do nejmenšího detailu a aby toho nebylo málo za okamžik vybouchne nad balóny první z mnoha rachejtlí, z kterých se vyklube nádherný ohňostroj.
Mazec! Jsem nadšený, podívaná to byla vskutku famózní, a tak jsem moc rád že jsem se se přes veškeré strasti dostal. To že vůbec nevím, jak se dostanu na hostel mne ani v nejmenším netrápí. Prožívám příjemnou euforii, kterou si tímto nenechám narušovat, a tak balím stativ a pomalu se šourám s davem kamsi tam kam všichni jdou. Přitom mi blikne hlavou, vždyť ti lidé tady jistě na louce spát nebudou a jistě nepůjdou pešky. Za chvíli vidím, jak mnozí nastupují do připravených autobusů, a tak se snažím najít ten co míří nějak poblíž k mému hostelu, a tak skutečně po nějaké době nalézám bus, který jeden do městysu, kde jsem ubytovaný a staví na nádraží nedaleko mého ubytování. A tak nějak kolem půlnoci jsem v pelechu a spokojeně usínám v mikině v překlimatizované místnosti s majitelem spíce opodál.
Po úchvatném balónovém zážitku mám ještě den volna, prohlédnu si zdejší městys a jelikož mi návštěva Tchaj-vanu provětrala peněženku a rád bych ještě navštívil Vietnam. Kupuju jízdenku zpět do Taipei a odtud letenku do Vietnamu.
Po příjezdu do Taipei se ubytovávám na tři noci v nejlevnějším hotelu, co jsem našel a jelikož jsem město ještě dosyta neprozkoumal vydávám se k místnímu „jezeru“, kde mají být obří sochy s čínskou tématikou a dva chrámy. Pro mě famózní cíl cesty. Po chvíli vystupuji z metra, proplétám se průmyslovou částí města, kde míjím jednu tovární budovu za druhou. Kupodivu cestou potkávám jen dva lidi, jinak liduprázdno a tato část cesty působila prazvláštním prázdným dojmem. Po chvíli, přesněji po pětačtyřiceti minutách konečně přicházím k onomu jezeru. Kde hned z kraje vidím obří konstrukci na vodní lyžování s jedním skokánkem a sleduji několik odvážlivců v neoprenech, kteří se tomuto sportu oddávají. Chvíli na to civím jak malé děcko na bublifuk. Jelikož je to další věc, kterou vidím poprvé. Po nějaké době přicházím ke dvěma věží, kolem kterých jsou omotáni dva krásní pestrobarevní draci, postupně takto míjím jednu podobnou "atrakci" za druhou celkově to ale působí spíše jako kýč nežli umělecké dílo, byť to jistě umělecká díla jsou. Zajímavým zážitkem pro mne byla „mini zoo“ s asi pěti sty želvami. Těsnajícím se v provizorní betonové nádrži u vchodu je jedné z "atrakcí". Dělám krátkou pauzu doplňuji tekutiny a jak tam, tak postávám přiběhne místní asi 15-18 letá slečna s vlascem na klacku, hodí jej přes zábradlí v „mini zoo“ do vody a ani ne po třech minutách vytáhne slušnýho čínskýho kapra, uchopí jej do svých maličkých pracek a běží pryč směrem k domům sousedícím s chrámem, který je takřka naproti mé pozici. Z chrámu se line dým z kadidel a směsice hudebních skřeků. A tak mne toto místo přitahuje a po chvíli jsem uvnitř, kde dělám jen krátkou zastávku. Obešel jsem snad všechny sousoší podél jezera a jsem značně unaven. Začíná se již smrákat, vracím se tedy zpět na metro. Když se ocitám znovu průmyslové zóně, kde není ani živáčka ani mrtváčka všimnu si, že se mezi budovami pozvolna otevírá pohled na měsíc v úplňku, hledám tedy vhodné míso pro ideální kompozici fotografie, když tu vidím na nebi záblesk a slyším nad hlavou silnou ránu, za okamžik pak šramocení na protější střeše, jako by tam právě něco spadlo. Meteorit pomyslím si (tedy spíše bolid). Stále si to opakuji v hlavě a ano za mě je to tak, nad hlavou mi právě prásknul bolid a nejspíše dopadl někam na střechu jedné z továren. Náhle jsem plný dojmů a přemítám a nekonečnu vesmíru jehož jsme součástí, no je to další wow! Škoda jen že si ho nemohu přivést domů. Polykám bláznivé myšlenky, které se mi honí hlavou a pádím na metro. Cestou se stavuji v 7 – Eleven na večeři a hurá na kutě.
Poslední den před odletem opět prší, avšak vyrážím na slibný výlet, dle informací na webu, prý nejlepší chrám v Taipei. To jsem tedy zvědav promyslím si a nadšeně vyrážím k vytyčenému místu z plánku metra. Metrem už jezdím jako bych tu žil roky, po pár přestupech a asi hodině cesty přijíždím autobusem na jednu z místních zastávek u vstupní brány do areálu. No že by tady byl velký chrám, no nevím no. Zjišťuji kdy mi jede poslední bus zpět a kupuji vstupenku. Vyběhnu nespočet schodů a ocitám se v říši mých splněných snů. Přede mnou se otevírá obrovské prostranství a obří komplex, který lemuje osm obrovských asi dvacetimetrových dřevěných věží na čtyřmetrové kamenné masivní podezdívce. V dáli se tyčí pyramidově vyhlížející chrám na jehož vrcholku se tyčí minimálně dvacetimetrový zlatý Buddha! Prožívám euforii, to nejlepší na konec říkám si, tohle je pro mě splněný sen! Postupně chodím od jedné věže k druhé ve spodní kamenné části jsou různé obchody se suvenýry, nebo menší muzeum. Do věží se však bohužel vstoupit nedá. Postupně postupuji až k samotné monumentální soše Buddhy, která je umístěna v zadní části komplexu. Když vše do syta prohlédnu a vyfotím mrknu do plánku a zjišťuju že je zde ještě jeden komplex, ale nikde ho nevidím, cesta, která by do něho měla vést se zdá být liduprázdná, jako by byl komplex uzavřen. Zvědavost však zvítězí a vydávám se na zdánlivě uzavřenou část cesty do kopce. Kde nepotkávám ani živáčka. Po asi dvaceti minutách se dostávám vysoko nad úroveň věží a naskýtá se mi dech beroucí výhled na celí spodní komplex a za mnou vykukuje další chrámový komplex. Dělám několik fotek a vydávám se k hornímu komplexu, který je opravdu uzavřen a za celou dobu jsem zde nikoho nepotkávám. Super, říkám si tohle se vážně povedlo odcházím s pocitem absolutní spokojenosti a mísí se ve mně pocity tajemna. Historie, těchto dvou komplexu bude jistě zajímavá, bohužel ji však neznám, tak popouštím uzdu fantazii a pomalu si to šinu k autobusu a mířím do hotelu. Zítra mne čeká přesun do Vietnamu. Nakonec mně však přemůže hlad, a tak se ještě na skok stavuji v restauraci navštívit známého s kterým zůstáváme i po letech v kontaktu a občas si napíšeme pár řádek což je vážně milé.
Následující den odlétám do Vietnamu.